PRACOVNÍ POTÁPĚNÍ V ČESKÉ REPUBLICE do roku 1990

V poválečném období prováděli potápěčské práce především zaměstnanci energetických závodů a hasiči s využitím klasických skafandrů dodaných v rámci pomoci UNRRA.

V šedesátých letech minulého století, po sérii těžkých havárií a smrtelných nehod potápěčů, zrušil tehdejší ministr energetiky a vodního hospodářství potápěčské četyu energetických závodů a ministr vnitra omezil činnost hasičů-potápěčů jen na řešení speciálních úkolů u svého resortu.

Tato situace vyvolala potřebu vypracování předpisů a pravidel upravujících bezpečnostpráce pracovních potápěčů, a tak 1. července 1965 vydává Ministerstvo zemědělství, lesního a vodního hospodářství „Pravidla o bezpečnosti práce potápěčů“.

V roce 1968 zřizuje Ministerstvo zemědělství, lesního a vodního hospodářství prostřednictvím Ústřední správy vodního hospodářství při tehdejším Ředitelství vodních toků v Praze „Ústřední komisi pro schvalování potápěčských stanic, zabezpečování výcviku a zkoušek způsobilosti potápěčů“.

První profesionální Potápěčská stanice byla zřízena u Ředitelství vodních toků závodu Labe – Vltava (pozdějšího podniku Povodí Vltavy) se sídlem v Praze.

„Ústřední komise pro potápěčské práce“ začíná v té době na základě složení kvalifikační zkoušky udělovat pracovním potápěčům „Osvědčení o způsobilosti pro výkon potápěčských prací“.

V 70. a 80. letech již Profesionální potápěči nebyli schopni plnit zvyšující se objem potápěčských prací, a to především v souvislosti s výstavbou nových hydroelektráren a zajištěním dopravy energetického uhlí po Labi. Z tohoto důvodu bylo umožněno potápěčským klubům Svaz potápěčů Československa pod dohledem Svazarmu provádění potápěčských prací.

Svaz potápěčů Československa měl již tehdy kvalitně vypracované Bezpečnostní i Výcvikové směrnice i dobré technické vybavení, včetně dekompresních komor. V roce 1991 bylo evidováno v Československu 54 potápěčských klubů provádějících potápěčské práce a 540 fyzických osob s oprávněním pro práce pod vodou.

Zpracoval: Miloslav Haták