Pracovní potápění

Potápěčské práce – obsah školení leden 2014

Práce pod vodou pro zajištění obživy, společně s nasazením bojových potápěčů patří k nejstarším aktivitám člověka pod vodou.

V České republice provádějí potápěčské práce profesionální potápěči asi 45 let a odpracují pod vodou každoročně přibližně 4500 hodin, to znamená, že každý profesionální potápěč odpracuje za rok v průměru asi 350 hodin.

Minulosti prováděli práce pod vodou většinou zaměstnanci vodohospodářských nebo energetických závodů a později také kluby sportovních potápěčů. Po několika vážných nehodách a smrtelných úrazech potápěčů došlo z rozhodnutí Ministerstva energetiky a vodního hospodářství v roce 1963 ke zrušení potápěčských čet při energetických závodech a veškerá potápěčské technika byla předána tehdejší organizaci Labe – Vltava. Následně v roce 1965 vydalo Ministerstvo zemědělství, lesního a vodního hospodářství podrobná Pravidla o bezpečnosti práce potápěčů s požadavky pro zřizování Potápěčských stanic. „Osvědčení o způsobilosti pro výkon potápěčských prací” vydávalo Ministerstvo lesního a vodního hospodářství a u sportovních potápěčů Svazarmu pro provádění potápěčských prací byla nutná potápěčská kvalifikace „ŠPP” pro práce do hloubek 13 m a kvalifikace „C – Bronzový odznak” pro práce v hloubkách pod 13 m. Potápěčské kluby musely nejprve prokázat požadované materiální a personální vybavení, na základě kterého jim bylo vydáno „Radou potápěčství a braného vodáctví ústředního výboru Svazarmu” povolení pro provádění potápěčských prací. V potápěčských klubech bylo možné provádění prací pod vodou jen pod „bdělým vedením” Svazarmu.
Profesionální potápěči v České republice měli vždy velmi kvalitně zpracovanou metodiku potápěčských prací i bezpečnostní předpisy které měly základ v bezpečnostních předpisech německých profesionálních potápěčů a vždy používali špičkovou profesionální potápěčskou techniku. „Osvědčení o způsobilosti pro výkon potápěčských prací” u profesionálních potápěčů bylo udělováno po absolvování náročného několikaměsíčního kurzu, v podstatě po vyučení potápěčem u příslušného podniku. Výuku zajišťoval tým vyškolených instruktorů a zkušených pracovníků profesionálního potápění. Profesionální potápěčské stanice vždy byly a jsou dodnes vybaveny špičkovou profesionální potápěčskou technikou, jako přilbovými soupravami Siebe Gorman, Drager, Aquadine, Kirbi Morgan a další speciální potápěčskou technikou. Mnoho let byl při profesionálním potápění úspěšně využíván hloubkový potápěčský komplex Subcom – Decom se suchým pracovním přetlakovým zvonem „Subcom”, kterým byli potápěči dopravováni pod vodu na místo pro provádění prací a po ponoru byli vyzdviženi na hladinu v tlaku a připojeni k dekompresní komoře „Decom” na povrchu, kde vykonali bezpečnou dekompresi. Už od sedmdesátých let ! minulého století se standardně používá TRIMIX pro práce v hloubkách, pro výstup a práce ve středních hloubkách NITROX a kyslík. Pro heliové a nitroxové ponory se používaly regenerační přístroje – rebreathery s polozavřeným okruhem Drager SMS 1, určené pro ponory do hloubky 200 m, stejně jako celý sytém Subcom – Decom.

Sportovní potápěčské kluby, které prováděly potápěčské práce, se řídily kvalitními bezpečnostními směrnicemi pro pracovní potápění, které vycházely z bezpečnostních směrnic profesionálních potápěčů.

Po roce 1989 byly potápěčské práce dost nerozumně zařazeny jako živnost volná, což si mnoho potápěčů vyložilo tak, že práce pod vodou může dělat „každý”. Skutečnost je taková, že v podstatě „každý” si může zřídit potápěčskou živnost a podnikat v poskytování služeb v této oblasti, ale fyzicky pracovat pod vodou mohou a vlastně vždycky mohly, jen fyzické osoby splňující platnou legislativu.

Protože pracovní potápění je velice náročná a nebezpečná činnost, která byla vždy zařazena jako riziková, tak potápěči pracující pod vodou musí být i v současnosti držiteli profesní potápěčské kvalifikace, včetně speciálního lékařského zabezpečení. V současnosti upravují podmínky pro práce pod vodou především Nařízení vlády č. 591 Sb., z roku 2006 a § 40 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v platném znění a vyhláška č. 432/2003 Sb., která stanoví podmínky pro zařazování prací do kategorií.

Základní rozdíl mezi potápění pro zábavu a pracovním potápěním je v důvodu proč se potápíme. Při potápění pro zábavu, tak zvaném rekreačním potápění je důvodem především aktivní odpočinek, rekreace a poznávání nového prostředí. Rekreační potápěči si mohou zvolit kdy, kde, s kým a jak se budou potápět, zatímco pracovní potápěči tuto možnost nemají, musí pracovat tam, kde je to potřeba.

Rozdíly mezi rekreačním a pracovním potápěním jsou i v používané technice. Zásadní rozdíl je v dodávce dýchacího média. Při pracovním potápění jsou dodávány dýchací plyny potápěčům z hladiny a tím je zajištěna jeho prakticky neomezená dodávka i pro případ zdržení nebo uvíznutí pod vodou. Potápěči v tomto případě nejsou stresováni ani ohrožováni omezenou zásobou dýchacích plynů. Zásoba dýchacích plynů, kterou si nese potápěč pod vodu, slouží pouze jako bezpečnostní rezerva.

Naprostou samozřejmostí při pracovním potápění je trvalé telefonní spojení a to především pomocí kabelového telefonu. Je to proto, že například ultrazvukové telefony za určitých podmínek přestávají fungovat a nelze se na ně spolehnout.

Velice výhodné je používání přilbových televizních kamer, které umožňují trvalý přenos obrazu činnosti potápěče v reálném čase, včetně možnosti záznamu zvuku i obrazu. Přilbové kamery je také možno využít pro nahlédnutí do míst pro potápěče nepřístupných.

Složení dýchacích směsí se od rekreačního, nebo technického potápění prakticky neliší. Pro ponory do 40 ti metrů je používán vzduch. Při hloubkách od 20 do 40 metrů je efektivnější použití NITROXU. Pro pracovní hloubky větší než 40 m jsou používány heliové směsi. Změny jednotlivých dýchacích plynů pro práci, pro výstup a dekompresní procedury, řídí operátor na povrchu při trvalém spojení s potápěčem. Potápěč se potom při náročném pracovním výkonu, například v zatopených důlních chodbách bez volné hladiny v opravdu nulové viditelnosti, při dopravě různých zařízení a nástrojů s kterými musí často prolézat konstrukcemi a harampádím, nemusí starat o to, v jaké hloubce si má měnit směs a jakou barvu a tvar má ta automatika kterou teď potřebuje. Ponory někdy probíhají v prostředí které vodou ani nelze nazvat, například v jímkách čistíren odpadních vod v močůvce, ropných produktech, nebo tekutém jílu který má 1, 5 x větší hustotu než voda.

Pro výstup a dekompresní procedury je standardně používán NITROX a KYSLÍK. Při náročných hloubkových pracích je využíván i bezpečnostní dekompresní zvon s komunikací a přívodem kyslíku, který umožňuje odložení přilby a přijímání tekutin.

Při pracovním potápění se osvědčilo používání přilbových souprav proto, že kvalitně chrání hlavu, umožňují dobrou komunikaci, mají možnost několika systémů dodávky dýchacích plynů, poskytují účinnou ochranu proti nárazu a kvalitní ochranu v hygienicky závadné vodě. Ve zdraví škodlivém prostředí je předepsáno použití speciálních přileb se zdvojenými výdechovými ventily a nebo přetlakové obličejové masky.

Lehké soupravy se zásobou dýchacího plynu nesenou potápěčem typu scuba jsou využívány jen výjimečně, například při kontrolní a průzkumné činnosti.

Při pracovním potápění pracuje potápěč pod vodu téměř vždy sám, proto se musí spolehnout na tým který se stará o jeho bezpečnost a průběh ponoru, on se potom může plně věnovat kvalitnímu provedení pracovního úkolu.
Pro bezpečnou realizaci potápěčských prací je nezbytná odborná způsobilost kterou je možné získat absolvováním rekvalifikačního kurzu na profesi potápěč.

Pro pálení kyslíkem a svařování pod vodou je to odbornost „Svářeči potápěči pro hyperbarické svařování za mokra” dle ČSN EN ISO 156 18–1 (050720) tato činnost je řízena vyhláškou č. 48 / 1982 Sb., ve znění vyhlášky č. 192 / 2005 Sb. Pro tuto činnost je také nutné, aby tuto kvalifikaci vlastnili minimálně dva pracovníci na pracovišti.

Svařování pod vodou je pro své technologické náročnosti spíše výjimečná záležitost. Nejde zde jen o provedení sváru, ale problémový je především svařovaný materiál. Na suchu jsou podmínky známé, ale ve vodě je prostředí, které prudce ochlazuje svařovaný materiál. V případě, prokalitelného materiálu sice může být svár perfektní, ale svařovaný materiál může prasknout těsně vedle sváru. Tyto problémy zřejmě způsobily v minulosti potopení ropné plošiny v Severním moři. Nesouvisí to jen s použitím vhodné elektrody pro svařování pod vodou, ale i s odborníkem svařovacím technologem, který přesně ví, jak se budou sváry v tomto prostředí chovat. Další problém je pracovní hloubka. V malých hloubkách je svařování až na průhlednost vody celkem bez problémů, ale ve větších hloubkách dochází k prosycení kapalného kovu plyny, takže se svár stává křehkým. Při opravách plynových a ropných potrubí pod hladinou se oprava provádí v suchém prostředí v tak zvaných „habitatech”. Potrubí se obalí jakýmsi domkem, z kterého se vytlačí voda a hyperbarický svár se provede v suchu. Jedena taková oprava na ponořeném plynovém potrubí o průměru cca 500 mm stojí okolo dvou milionů dolarů.

Přesto je svařování pod vodou nutné a často jedinou možností provedení opravy. Velice důležité je použití speciální podvodní elektrody. Svářeč musí mít předem zjištěno, jaký materiál bude svařovat. Tyto speciální elektrody se k nám dováží ze zahraničí a jedna elektroda stojí asi sto korun.

Svařování ocelových konstrukcí pod vodou se provádí v podstatě shodně jako na suchu. Technologie je stejná. Nejprve se vysokotlakým vodním paprskem očistí materiál od nárůstů a sedimentů, potom se povrch obrousí, nebo očistí vzduchovým otloukačem.

Náročnost svařování pod hladinou spočívá také v tom, že se v místě podvodního sváru vytváří velké množství bublin, které značnou měrou omezuje pohled do sváru.

Teplota v oblouku dosahuje asi 5. 000 stupňů Celsia a ta rozkládá vodu, vzniká vodní pára a plyny, které občas před svářečem vybuchují. Záleží na zkušenosti a citu pracovníka. Vodní prostředí je opravdu náročné, není možné si pohodlně sednout ke svářecímu stolu, zapnout odsávání a upravit osvětlení. Svařuje se ve všech možných pozicích a velký problém je neprůhlednost vody. Téměř všechny potápěčské práce je možné dělat, i když není dostatečná průhlednost vody, jen svařovat prakticky nelze. Ale při dostatečné průhlednosti vody, stačí i několik centimetrů, je možné pod vodou udělat stejně kvalitní svár jako na suchu.

Potápěči častěji pod vodou pálí kyslíkem nežli svařují, pálení je také výrazně jednodušší. K páleními oceli pod vodou se prakticky používají dva systémy. První je pálení pomocí uhlíkové elektrody a druhý pomocí hypertermické tyče. Uhlíková elektroda má cca 10 milimetrů v průměru a uprostřed otvor, kterým proudí kyslík. Kov se v určitém bodě zahřeje na teplotu, kdy začne pomocí kyslíku hořet, a usměrněný proud kyslíku ocel spaluje a vytváří strusku. To je princip řezání uhlíkovou elektrodou. K tomu, aby elektricky oblouk zahřál kov na teplotu hoření, potřebuje proud cca 400 až 600 A, který je nutné dopravit pod vodu. Slouží k tomu speciální svářečky a dostatečně dimenzované kabely. Tyto práce jsou možné jen v místech, kde lze energii do vody dovést. Uhlíková elektroda potřebuje mít trvalý tok proudu a byt v elektricky vodivém kontaktu.
Hypertermické tyče potřebují proud jen cca 200 A a to jen pro zapálení. V momentě kdy hypertermická tyč začne hořet, může se proud odpojit. Hypertermické tyče nepotřebují dokonale a vodivě očištěný povrch. Pálení potom pokračuje jako u uhlíkové elektrody. Hlavní nevýhoda hypertermických tyčí je v rychlosti hoření, zatímco uhlíková elektroda hoří cca 5–10 minut, tak hypertermická tyč 1 až 2 minuty a při ceně cca 100 Kč za kus je to ekonomicky celkem náročná záležitost.

Vysoce speciální činností jsou potápěčské práce v podzemí, tyto značně rizikové práce spadají do působnosti Českého báňského úřadu a smějí je vykonávat jen osoby s kvalifikací „báňský záchranář – potápěč”, tyto práce jsou řízeny zákonem č. 61/1988 Sb. o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě a vyhláškou č. 447/2001 Sb., o báňské záchranné službě.
Potápěčské práce v podzemí jsou mimořádně náročné, základní problém je dopravit těžkou a neforemnou potápěčskou techniku na místo akce. Tyto místa jsou často v závalech, s nedýchatelným ovzduším, ve vysokých teplotách, nebo nad volnou hloubkou.
Při havárii v čerpací jámě hluboké 190 m došlo k utržení 5 tum těžkého čerpadla, které bylo umístěné uvnitř trubky o průměru 600 mm a zabořilo se do okrového bahna hlubokého 14 m. Potápěč musel být spuštěn potrubím a v naprosto neprůhledném bahně připevnit na ocelové lano utržené čerpadlo. Na dně jámy v okolí pracoviště potápěčů bylo nedýchatelné ovzduší s velmi vysokým obsahem CO2.

Při potápěčských pracích v podzemí se potápěči pohybují často v prostředí s naprosto neprůhlednou vodou, chodbami bez volné hladiny plných drátů, starých kabelů a různého harampádí. Nad hladinou je nedýchatelné, nebo výbušné prostředí.
Poměrně zajímavou prací byla kontrola shybky přivaděče pitné vody pro Prahu. Tlakový štolový přivaděč z úpravny vody do hlavního vodojemu v Jesenici je dlouhý 51 km. Štolový přivaděč podchází 31 katastrálních území, 11 obcí a osad, 34 potoků, 2 řeky, 29 silnic a 2 železniční tratě. Přivaděč podchází shybkami dvě řeky, tyto jsou tvořeny ocelovým potrubím o průměru 2600 mm a sestupují 60 m svisle, 240 respektive 560 m vodorovně a 60 m vzhůru. Pro práce nám bylá snížena hladina na úroveň 30 m, tak bylo nutné spouštět potápěče 30 m volnou hloubkou.

Další speciální činností která spadá do působnosti Českého báňského úřadu jsou trhací práce a destrukce pod vodou. Trhací práce a destrukce pod vodou mohou provádět ve smyslu zákona č. 61/1988 Sb. o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě jen osoby s profesní odborností „potápěč” a kvalifikací „Střelmistr” nebo „TVO – technický vedoucí odstřelu”. Pro trhací práce a destrukce pod vodou je nutné, aby tuto kvalifikaci vlastnili minimálně dva pracovníci na pracovišti.

Miloslav HATÁK